Tato teoretická esej zachycuje nejpodstatnější rozdíly mezi funkcionální a strukturální antropologií. Jsou nastíněny jejich charakteristiky, srovnán přístup k objektu zkoumání (tedy ke kultuře a sociální realitě člověka) a kriticky zhodnoceny nedostatky, vč. demonstrace na konkrétním příkladu.

Funkcionalismus

„Funkcionalismus je teorie, snažící se o vysvětlení společnosti funkčními vztahy jejích dílčích součástí.“ (Murphy, 2000, s. 227)

Vznikl „v reakci na antropologický evolucionismus a difuzionismus, jako prosazení systémově koncipovaných teorií společnosti a kultury. Předmětem zájmu se staly kulturní prvky a jejich funkce pro uchování celistvosti sociokulturních systémů. Tvůrci funkcionalismu jsou A. R. Radcliffe-Brown a B. Malinowski.“ (Soukup, 1997, s. 40) Oba tyto autory ovlivnil Durkheim. „Byla to především jeho koncepce společnosti jako seberegulujícího, integrovaného systému, který představuje třídu jevů, nezávislou na psychice jednotlivců.“ (ibid., s. 40) „A jeho důraz na funkcionální a kauzální explanaci vycházející z induktivního studia sociální reality.“ (Jandourek, 2001, s. 91) Pro porozumění je vhodné uvést tři postuláty tzv. radikálního funkcionalismu (Soukup, 1997, s. 40):

1. „Postulát funkcionální jednoty společnosti – základem je předpoklad, že každý prvek sociálního systému (každá instituce) slouží k zachování celku;
2. Postulát univerzálnosti funkcionalismu – každý prvek plní nějakou pozitivní funkci pro celek;
3. Postulát funkcionální nepostradatelnosti a objektivní účelnosti sociokulturních jevů – založen na předpokladu, že každá významná životní funkce je nezastupitelnou a neoddělitelnou součástí sociálního systému. Důraz je kladen na verifikaci teoretických hypotéz.“

Dále Malinowski (jakožto jeden z autorů postulátů) rozlišuje tři typy univerzálních potřeb, které jsou společné všem kulturám. Jsou to potřeby základní (biologické), instrumentální (sekundární) a potřeby symbolické – integrativní. Klíčovou pozici zaujímají biologické potřeby a procesy jejich uspokojování a na tomto základě pak vznikají potřeby instrumentální a integrativní – a zároveň nové umělé prostředí, kultura. Potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím organizovaných činností, které se sdružují v celé systémy – instituce. (Soukup, 1997)

Po seznámení s funkcionalismem můžeme přejít k jeho nedostatkům či rezervám.

Hlavní nedostatek funkcionalismu lze spatřovat již v jeho vymezení postuláty, a to v jeho předpokladu, že každý prvek přispívá k soudržnosti sociálního systému a plní pozitivní funkci pro celek. Tím se funkcionalismus řadí ke konsensuálním teoriím a jako takový opomíjí konflikt. „Jeho metodologické omezení se projevilo při studování kulturní a sociální změny.“ (Soukup, 1997, s. 41) S tímto nedostatkem se snažil vypořádat R. K. Merton, který zavádí termín dysfunkce (funkce manifestní a latentní): „Hledat dysfunkční aspekty sociálního chování znamená soustředit se na ty vlastnosti sociálního života, které působí proti existujícímu řádu věcí. Při studiu moderní společnosti si musíme být vědomi tendencí, které vedou k dezintegraci. Termínem dysfunkce se označují ty aspekty sociální činnosti, které vedou ke změnám, protože ohrožují sociální soudržnost.“ (Giddens, 1997, s. 534) Naproti tomu strukturalismus odpovídá na sociální změnu změnou struktury společnosti. „Podstatný příznak struktury je její ráz energetický a dynamický. Energetičnost struktury leží v tom, že každá ze složek má ve společnosti jistou funkci, která ji do strukturního celku zařazuje a k němu ji poutá. Dynamičnost strukturního celku je pak dána tím, že pro svou energetickou povahu podléhají tyto jednotlivé funkce i jejich vzájemné vztahy neustálým proměnám.“ (Grygar, 1999, s. 26) „Vztahy, které udržují jednotu struktury, jsou rázu dialektického, tudíž je pro strukturu příznačný stálý pohyb a proměna.“ (Grygar, 1999, s. 27).

Dalším nedostatkem funkcionalismu je jeho pohled na společnost, kdy se snaží vysvětlovat společnost jako celek z funkcí jeho částí, které jsou studovány z hlediska jejich role v soudržnosti celého systému. Spor může být veden také o společnosti jako o integrovaném systému (zdali jsou všechny části integrovány?).

Do jisté míry nepřikládá funkcionalismus váhu jedinci ve společnosti, na druhou stranu „funkcionalisté přisuzují společnosti jako celku vlastnosti, které nemá. Píší o potřebách a cílech společností, i když tyto projevy dávají smysl pouze ve vztahu k jedinci.“ (Giddens, 1997, s. 534)

Už samotné tendence Radcliffe-Browna a Malinowského pohlížet na společnost jako na celek, byly do jisté míry ovlivněny jejich studiemi společností s malým počtem jedinců a vysokou mírou integrace všech institucí, avšak aplikovatelnost tohoto východiska na společnost moderní je omezená.

Strukturalismus

Strukturalismus je „vědecký názor, který vychází z nepřetržité vzájemné souvislosti vědy s filosofií a na ni buduje.“ (Grygar, 1999, s. 10) „Je to teoretický směr založený Claudem Lévi-Straussem, teorie, podle které je v lidském myšlení zabudován dualismus a reciprocita a ty se projevují v institucích kultury.“ (Murphy, 2000, s.229) Lévi-Strauss osobitým způsobem rozvinul tradice evropské filozofie (J. J. Rousseaua, K. Marxe, E. Cassirera), psychologie (S. Freuda), sociologie (A. Comta, E. Durkheima, M. Mausse) a lingvistiky (F. de Saussurea, R. Jakobsona, N. S. Trubeckého). Lévi-Straussův přístup je postaven na následujících metodologický přístupech (Soukup, 1997, s. 50):

1. „Pozorovatelné a vědomé úrovně jevů jsou užitečné jen jako východiska ke zkoumání principů jejich skladby;
2. Úkolem je objevit principy klasifikace, které organizují a podmiňují kulturní skutečnost;
3. Cílem je formulace matematických zákonů společenské organizace. Základem je proniknutí pod zdánlivou jedinečnost a rozmanitost empirických jevů a odhalit skryté univerzální struktury (infrastruktury), které usměrňují, koordinují a regulují lidskou činnost.“

„Lévi-Strauss se pokusil důsledně aplikovat strukturální metody na zkoumání vztahů příbuzenství, ritů a mýtů společností bez písma a bez dějin. Hledal pod všemi reálnými vztahy základní, podvědomou strukturu, kterou je možno odhalit dedukcí, za pomoci abstraktních modelů, jelikož lidé všech dob myslí v podstatě stejným způsobem. V této analýze tudíž převažuje synchronicita nad diachronicitou. Jestliže odhalíme podvědomou strukturu, která ovládá určitou instituci nebo zvyk, získáme současně princip, jímž můžeme oprávněně objasnit další instituce a zvyky. Jde o odhalení invariant podvědomé činnosti lidského ducha.

Strukturalismus je souhrnný název jak pro vědeckou metodu, tak pro směr dovolávající se této metody. Usiluje o uchopení předmětu zkoumání spol. věd nikoli jen jako jednotlivého faktu nebo pojmu, nýbrž jako totality, jež má smysl sama o sobě, zatímco části, které ji tvoří, nabývají smysl jen ve vztahu k sobě navzájem a ve vztahu k celku.

Strukturalismus jako metoda se tedy nesoustřeďuje na části, z nichž je složen daný celek, nýbrž zkoumá vazbu mezi jeho částmi a řád, v jakém se tyto vazby odvíjí. Strukturální analýza se nezabývá smyslem zkoumaného jevu, nesnaží se odhalit jeho významový obsah, zkoumá pouze zmíněný řád formací předmětů, a to za předpokladu, že byla stanovena pravidla správné formace.

Struktura je formální a neurčitá, je chápána jako operativní celek zahrnující určitý počet částí bez vymezeného obsahu a určitý počet vztahů, jejichž povahu neznáme, jejichž funkci však můžeme určit. Určíme-li povahu vztahů mezi částicemi jisté struktury a jejich obsah, získáme model dané struktury, jež se stává formálním analogonem všech modelů, které organizuje. Strukturu vyznačuje úplnost, transformovatelnost a seberegulativnost.“ (Jandourek, 2001, s. 1242-43)

Na rozdíl od funkcionalismu je strukturalismus postaven více na komparaci jednotlivých kultur, sociálních systémů a jejich struktur. V tom lze spatřovat jisté riziko, a tím je etnocentrismus. Tedy hledáme-li kulturní či sociální univerzálie analogickou nebo komparativní metodou, může dojít ke zkreslení buď v interpretaci funkce konkrétní instituce v dané struktuře (kultuře), (a to tím, že autor vyrůstal v jiném hodnotovém a symbolickém systému), nebo může nastat situace, kdy dané kultury mají nedostatek srovnatelných aspektů. Nicméně s tímto problémem se potýká i funkcionalismus. „Celý tento přístup zřejmě předpokládá skutečně vědeckou definici srovnávaných skutečností. Dokud nezapíšeme do seznamů skutečně srovnatelné jevy a dokud nedospějeme k tomu, abychom nebyli nikdy oklamáni vnějšími podrobnostmi nebo zdánlivými analogiemi; dotud může vést značná část naší práce k nesprávným závěrům. Třeba si též uvědomit, že srovnávací metoda musí zůstat základnou jakéhokoliv zevšeobecňování, jakéhokoliv teoretického principu, či obecně platného zákona použitelného pro naše hlavní téma.“ (Malinowski, 1968, s. 23)

Příklad rozdílu mezi funkcionalismem a strukturalismem

„Co to je kultura? Je to koherentní systém, rozvinutý aparát, z části hmotný a z části duchovní, jímž je člověk schopen čelit konkrétním problémům. Tyto problémy vyplývají z faktu, že člověk má tělo, podléhající různým organickým potřebám. Kultura je v prvé řadě systém užívaný k naplňování těchto potřeb, a zároveň je spjata s vytvářením potřeb nových.“ (Malinowski, 1968, s. 41-43)

Z této kratičké definice kultury je patrný funkcionální přístup autora. V prvé řadě je to jeho přístup ke kultuře (společnosti) jako ke koherentnímu systému, od kterého se funkcionální analýza kultury odvíjí. Dále se tato analýza soustřeďuje na „vztahy mezi kulturními výkony a lidskými potřebami, základními nebo derivovanými.“ (Malinowski, 1968, s. 44) Významnou roli zde hraje studium organizace. „Aby splnila jakýkoli účel, dosáhla jakéhokoli výsledku, lidská bytost se musí organizovat.“ (Malinowski, 1968, s.44)

Důležitou roli při studiu kultury hraje institucionální analýza. „Kultura je celek, komponovaný z částečně autonomních, částečně koordinovaných institucí. Každá kultura vyvozuje svou komplexnost a soběstačnost z faktu, že uspokojuje celou škálu základních, instrumentálních a integrativních potřeb.“ (Malinowski, 1968, s. 45)

Na tomto příkladu byla demonstrována funkcionální analýza a její postup. Funkcionalismus tedy zkoumá vztahy mezi jednotlivými částmi skutečnosti a jejich funkce při udržování celku a uspokojování lidských potřeb.

Naproti tomu strukturální přístup nahlíží na kulturu (společnost) jako na totalitu a zkoumá její funkční vztahy vzhledem k celku. Strukturální analýza na prvním místě zkoumá fenomény a jejich podvědomou (nevědomou) infrastrukturu a systém vztahů, na jejichž základě sestavuje strukturu viditelnou. Nakonec odhaluje obecné zákony, které dávají analýze absolutní charakter. (Lévi-Strauss, 1958)

Oba přístupy prošly vývojem, který je v mnoha směrech sblížil (např. vznik strukturního funkcionalismu), a zároveň vzdálil (jako např. lingvistický proud ve strukturalismu). A také ovlivnily řadu jiných humanitních věd jako sociologii, sémiotiku aj.

Autor: danielberanek

Zdroje

• Grygar, M. (1999): Terminologický slovník českého strukturalismu. Host, Brno;
• Giddens, A. (1997): Sociologie. Argo, Praha;
• Jandourek, J. (2001): Jandourek, 2001. Portál, Praha;
• Malinowski, B. (1968): Vědecká teorie kultury. Krajské kulturní středisko, Brno;
• Murphy, R. F. (2000): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Slon, Praha;
• Lévi-Strauss,C. (1958): Antropologie structurale. Plon. Paris;
• Soukup, V. (1997): Dějiny sociální a kulturní antropologie. Univerzita Karlova, Praha.