Střety různých kultur jsou tak staré, jak stará je rozpínavost oněch kultur. Střetávají se na mnoha polích od malířských pláten, přes jednací sály politiků po obrazy bitev namalované krví padlých. Krvavé střety jsou bohužel stále aktuální – jaké je vlastně historie a souvislosti vzájemných vztahů těchto dvou kultur?
Ústředním bodem kultury islamistického Orientu je učení islámu, což je „světové monoteistické náboženství, vzniknuvší v 7. století na základě učení proroka Muhammada, obsaženého v posvátné knize islámu Koránu. Podstatou islámu je důsledná víra v jediného boha Alláha, v nesmrtelnost duše, v poslední soud a posmrtnou odměnu člověka v ráji, nebo trest v pekle. Muslimům je uloženo dodržování pěti základních zásad (tzv. sloupů islámu):
- šaháda – vyznání víry, tj. monoteismus s uznáním Muhammada jako božího posla,
- salát – pět modliteb denně podle stanoveného obřadu,
- zakát – náboženská daň ve formě 1/40 příjmů,
- saum – půst v měsíci ramadánu (devátý měsíc lunárního kalendáře),
- hadždž – pouť do Mekky.
Za určitých okolností mohou být někteří lidé od některých povinností osvobozeni (těhotné ženy od půstu, chudí od daně). Striktně jsou stanoveny zákazy (lichva, požívání vepřového masa a alkoholických nápojů), povolena je polygamie (nejvýše čtyři manželky, kterým musí být zaručena stejná životní úroveň). Jednou z povinností muslimů byla účast ve vyhlášené svaté válce (džihád), slibující nejvyšší odměny v posmrtném životě (džihád považují za sloup víry cháridžovci). To se stalo jednou z příčin rozsáhlé arabské expanze do Asie, Afriky a do Evropy v 7. – 13. století. (www.cojeco.cz)
Judaisticko-křesťanská kultura je kultura vycházející z politicko-kulturně-společenského odkazu judaismu a křesťanství. Judaismus je „monoteistickým židovským náboženstvím, jemuž byl božský řád zprostředkován prorokem a zákonodárcem Mojžíšem. Jeho prameny jsou Starý zákon, zvláště tóra a pozdější talmud. Charakteristickým rysem židovského náboženství je víra v jedinost, jedinečnost a výlučnost boha Jahva, který si zvolil Židy za svůj vyvolený národ, skrze nějž zřídil mesianistické království boží, říši míru, jíž má počít nová historická epocha. Život národa i jednotlivců se řídí přesnými předpisy (tóra) a později tradicí (talmud), a to často až do nejmenších podrobností kasuistika).“ (www.vseved.cz)
Pojem křesťanství „se vztahuje na všechny církve, komunity, denominace a také na ideály a pojmy, které vyvolal nebo vyslovil Ježíš Kristus a jejichž společným prvkem je vyznání víry v téhož Ježíše jako Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého. Slovo „křesťané“ bylo poprvé užito v Antiochii k označení Kristových stoupenců, aby se odlišili od židů. Existence křesťanství je složitá, mnohovýznamová skutečnost. K jejímu pochopení je třeba brát v úvahu její vznik (Ježíše Krista a apoštolskou dobu), dějiny křesťanství, které trvají již dvě tisíciletí, a to, jak křesťanství chápe sebe samo (čili svou víru a své poslání ve světě).“ (Abecední encyklopedie náboženství)
Je nutno dodat, že křesťanství, přes počáteční rozpory v mnohém navazuje na judaismus, jeho základním pramenem je Nový zákon Bible a mýtus Ježíše Krista. Je monoteistické, bůh je vyslovitelný, „vesmír stvořen s božím cílem, je uznána moc a autorita Bible, jedinečnost a všestrannost Krista, který zemřel za naše hříchy, zmrtvýchvstal, na nebe vstoupil, odkud kraluje jako jako Pán, dává odpuštění hříchů a osvobozující dar Ducha svatého každému, kdo činí pokání a věří.“ (Církev Křesťanská společenství – Základní dokument)
Tato náboženství berme jako základní stavební kámen paradigmatu obou kultur, i když nejsou jedinými skutečnostmi, které formovaly tyto kultury, nicméně je můžeme považovat za klíčové body, z nichž můžeme tato paradigmata posuzovat.
Konfliktní faktory
Začneme náboženstvím. Islám a judaismus prezentují víru v jediného Boha, jenž miluje jen ten svůj jediný lid. Společně s křesťanstvím formují představu Boha, jež je antropocentrická; Bůh je muž, neomylný (-> redukce nejistoty v myslích věřících), v judaismu zcela nedostupný lidským smyslům. Kromě pozitivní konstrukce nadlidské bytosti je nám dále vnucována představa Ďábla, který se od Boha odklonil, za což byl potrestán vyhnáním z ráje, (totéž potkalo Adama a Evu, když nebyli poslušní Boha). Často je operováno pojmy Dobro vs. Zlo, vina, odpuštění apod. Tyto náhledy se staly téměř nevědomými sociokulturními standardy – můžeme je odhalit např. v rétorice islamistických teroristů: Amerika je Satan, George Bush je Satan -> to už není ani obrazné přirovnání, to je kodifikace nepřítele rámcem apriorního náboženského jazyka. Americká strana operuje např. s pojmem Osy zla – což můžeme „přečíst“ obecně jako Zlo, ale také jako odkaz na Osy – spojení poražených států v 1. a 2. světové válce.
Nutno ještě podotknout, že křesťanství coby doktrína Kristova alespoň hlásá lásku k bližnímu a svět je pro něj místem, kde všichni jsou bratři a sestry, na rozdíl od islámu, jenž volá po krvi nevěřících.
Kromě náboženství se rozdílnost přístupů projevuje v politickém uspořádání. Zvláště patrné je americké vnímání a vnucování „demokracie“ coby jediného možného politického systému celému světu. Ostatně jednou z úvah může být, zda Amerika po ztrátě veřejného nepřítele – Sovětského svazu nehledá jeho náhradu právě v nebezpečí terorismu. Dále je za konfliktní považována „konjunktura arabského ropného průmyslu v 70. letech“ (Jandourek, 2001) vs. ropná potřeba USA.
Tyto kultury se dlouhou dobu vyvíjely bez vzájemné spolupráce, naopak v minulosti proti sobě bojovaly – křižácké výpravy, dobytí Španělska Maury; arabská území byla kolonizována Francií a Velkou Británií. Tato válka se fakticky neustále realizuje v palestinsko-izraelském konfliktu, který má počátek v diaspoře – vyhnání židovského obyvatelstva z území a jejich rozptýlení po světě v r. 70 n. l. a pokračoval a pokračuje v nepřetržitých ozbrojených střetech na tomto území.
Rozdíly se projevují také v nahlížení sociálního života. V pojetí legitimních partnerských vztahů judaismus a křesťanství uznávají pouze jednoho sexuálního partnera, kdežto islám povoluje muži mít až čtyři ženy, pokud jim je schopen zajistit rovné životní podmínky. Jsou jinak pojímány role mužů a žen. Co se týče legitimity drog, islám zakazuje alkohol, toleruje konopné drogy, západ zakazuje konopné drogy, povoluje alkohol.
Paradigma střetu
Rozdílné postoje, rozdílná minulost, rozdílné mocenské složky vytvářejí napětí, jež může vyústit v cokoli. Bohužel bylo na tento problém nahlíženo prizmatem knihy Samuela P. Huntingtona Střet civilizací – boj kultur a proměna světového řádu, která formou článku pro časopis Foreign Affairs vyšla v r. 1993. Ústředním bodem tohoto pohledu je nahlížení tragické události jako střetu civilizací, střetu kultur, které jsou si navzájem natolik odcizené, že koexistence je téměř nemožná, což je mj. velmi špatné východisko pro diplomacii.
Vztah obou kultur je determinován historií. Např. poté, co 11. září vzplály budovy Světového obchodního centra „Prezident Bush vyzval ke „křižáckému tažení“ proti fanatikům, kteří vyhlásili válku Americe a západní civilizaci“ (Barša, 2001). Takovéto nazíraní tohoto neštěstí (především ze strany Arabských států) mohlo vyústit ve válku nedozírných následků.
„Čím více muslimů a Arabů by uvěřilo, že Usáma bin Ládin hodil rukavici americkému imperialismu – že je jejich „islamistickým Che Guevarou“ (A. Basbous), tím více by se střet civilizací stával realitou. A naopak, čím více by byly teroristické sítě islamistů spíše než za předvoj alternativní civilizace považovány za patologický nádor bující z postkoloniální beznaděje, tím menší oporu by teze o střetu civilizací měla.“ (Barša, 2001)
Příčinou tohoto a neochoty Evropy riskovat další globální konflikt, poté svou rétoriku Bush zmírnil, když vyzval všechny státy, včetně arabských ke celosvětovému spojení proti terorismu. (Název následující vojenské operace Neomezená spravedlnost byl pozměněn na Trvalá svoboda.)
Socio-kulturně-mocenské struktury těchto kultur jsou rozlišné, způsoby jejich náhledů na svět také, Západ – především však USA jsou značně rozpínavé… Za takovéto situace dochází ke střetům, které očima dneška, očima jednoho příslušníka jedné z oněch kultur nelze nazírat kladně. Z dlouhodobého hlediska střety těchto kultur mohou vyústit v anihilaci jedné či obou kultur, k prolnutí (mocenskému), či ke společné změně jejich paradigmat. Dokud paradigma jedné kultury vnímá kulturu jinou jako nepřátelskou, bude se tato kultura také tak chovat…
Autor:danielberanek
Zdroje
- Abecední encyklopedie náboženství dostupná na http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php;
- Barša, P. (2001): Západ a islamismus: Střet civilizací, nebo dialog kultur? Brno: CDK;
- Bělohradský, V.(2003): Éra zbožnění vlastního hlasu. Dokument dostupný na URL: http://www.novinky.cz/00/79/38.html;
- Církev Křesťanská společenství – Základní dokument. Dokument dostupný na URL: http://mujweb.cz/www/ksvcr/;
- Encyklopedie v pohybu – VŠEVĚD dostupná na URL http://www.vseved.cz/utf/web/index.php;
- Houser, P. (2002): Jak bychom se cítili v… 8. část: Islámský svět. Dokument dostupný na URL: http://www.tiscali.cz/mult/mult_center_021211.547444.html;
- Internetová encyklopedie COJECO. Dostupná na URL: http://www.cojeco.cz/;
- Jandourek, J. (2001): Konec dějin se nekoná, sbratření civilizací také ne. Dokument dostupný na URL: http://www.inzine.cz/clanok.asp?id_clanok=1133;
- Je třeba vytvořit novou Palestinu. Dokument dostupný na URL: http://ablecd.wz.cz/darkside/view.php?cisloclanku=2003100601;
- Karas, P. (1997): Arabsko-izraelský konflikt. Dokument dostupný na URL: http://www.natur.cuni.cz/~pkaras/izrael.htm.